Obec Horní Bělá
Obec Horní Bělá

Obec Horní Bělá leží v Plzeňském kraji, ve správním obvodu obce s rozšířenou působností Kralovice a ve správním obvodu obce s pověřeným obecním úřadem Plasy. Území obce Horní Bělá je rozděleno na 3 části obce - Horní Bělá, Hubenov a Tlucná, které leží na dvou katastrálních územích: Horní Bělá a Hubenov u Horní Bělé.

7. Hranice protektorátu

Jaký je rozdíl mezi vnučkou vlastence ze Sudet a synem učně německého řezníka?

(Literární text, se kterým se Renáta Nová z Horní Bělé umístila ve studentské soutěži „Příběhy 20. století“ v roce 2017 na 2. místě.)

Po silnici od obce Úněšov se valí kolona vojáků. Vítá je německý jásot a české mlčení. Píše se podzim 1938 a západočeská obec Zahrádka zažívá první dějství dramatu, které se do dějin 20. století zapíše pod pojmem „Sudety“. Osmiletá Libuše Molcarová s mladší sestrou postávají opodál všeho dění, pozorují ho nejistě, s obavami. Vojáci se diví, proč dívky také nejdou k nim.

„To jsou Češi,“ odpovídá někdo z německých obyvatel. Z dnešního pohledu překvapivě to na vojákově přístupu nic nemění. Dál pobízí děvčata, aby přišla blíž. Ale ona nejdou. I když ve svém věku asi ještě zdaleka nechápou, co se to vlastně s jejich domovem děje, tuší, že mezi jásající shluk nad vesnicí nepatří. Liší se jednou podstatnou věcí. Jsou Češky.    

Oproti tomu, devítiletý Jaroslav Nový v nedaleké Horní Bělé neprožívá zdaleka tak dramatické chvíle. Na sále jejich hostince jsou sice provizorně ubytováni vojáci a celníci, kteří museli opustit česko-německé hranice, ale německá armáda sem nemíří. Alespoň prozatím. Horní Bělá už je ve vnitrozemí. Od Zahrádky ji dělí pouhé čtyři kilometry a lidé z obou vesnic se navzájem znají, donedávna leckdy pracovali na území té druhé a měli více méně bezproblémové vztahy. Přesto jednou v budoucnu mají Libušiny děti na vlastní kůži poznat, že mezi ostatní spolužáky - pro změnu Čechy, podle názoru učitelky nepatří.  Tentokrát totiž budou ti z pohraničí.

Hranice násilně okleštěného Československa nacistickým Německem se toho roku, 1938, v důsledku podpisu Mnichovské dohody přesunula právě mezi Zahrádku a Horní Bělou, respektive její část Hubenov. Táhla se mimo jiné přímo skrz Černý rybník, lidově zvaný „Porajt“, což není vodní plocha příliš velké rozlohy, takže tento fakt dnes působí značně absurdně. Po čase se Němci přeci jen trochu stáhli. Rybník přenechali na území Československa, zanedlouho Protektorátu Čechy a Morava a hranice jak mezi státy, tak mezi oběma vesnicemi začínala až na lesním rozcestí „U Františka“ – tam byl postaven i strážní srub, který stál podél cesty k Zahrádce.

Dlouholeté klidné soužití česko-německého obyvatelstva v Zahrádce sice neutrpělo větších trhlin, žádná ze čtyř českých rodin se z vesnice neodstěhovala, znamenalo to ale například uzavření české školy a nástup všech dětí do té německé. To se týkalo právě malé Libuše. Vzpomíná, že se jí tam vůbec nechtělo. Není divu. Zvláště dědeček – Eduard Koza, byl český vlastenec. Ještě před válkou se na vnučku velice rozzlobil, když mluvila doma německy. Doma tak jistě panovala nálada spíše protiněmecká.  Ne snad ani tak proti obyvatelům vesnice, jako spíše proti roztahovačné nacistické říši.

Rok se sešel s rokem, píše se březen 1939 a Horní Bělá zažívá obdobnou scénu, jako na podzim Zahrádka. Jen s tím rozdílem, že postupující německou armáda vítá jen to české mlčení. Jaroslav a jeho rodina však jistě zažívají podobné pocity, jako nedávno Molcarovi. Strach, úzkost, nejistotu. Vzniká Protektorát Čechy a Morava.  Ač polovina března, v Horní Bělé dosahují sněhové závěje leckdy výšky oken stavení.  Až se nabízí, i ta příroda se tomu bezpráví bránila.

Nových měli jako jedni z mála do Sudet povolení vstupu, jezdili tam stahávat dříví, protože němečtí hospodáři koně z nějakého důvodu nevlastnili. To se pak po čase ukázalo jako výhoda. Jaroslavův tatínek, někdejší učeň německého řezníka, ovládal skvěle němčinu a tak díky povolení, se mohl vydat – v době nedostatku v Protektorátu, nakoupit na pouť do blízkých, avšak sudetských, Všerub.

I Molcarovi si s nakupováním na druhé straně hranice zažili své. Již zmíněný dědeček Eduard se vydal, zřejmě tajně, přes hranici ke krejčímu do vesnice Krašovice, nechat si ušít oblek.  V Protektorátu také nakoupil cigarety. Na cestě zpátky ho ale financi chytili, cigarety zabavili a dědeček pak musel platit pokutu. Nové šaty mu však zůstaly.

Dědeček a jeho vlastenectví je samo o sobě výraznou částí v Libušině příběhu. Za války pochopitelně tajně poslouchal zahraniční rozhlas, což bylo samozřejmě nebezpečné a zřejmě také věděl o tom, že hajný Vinopal, který mimo jiné opatřoval Novým povolení k přechodu přes hranici, schová v hájence na Dlouhé louce ruské uprchlíky. Sám dědeček prý také jednou uprchlíkům neznámého původu, skrývajících se v lese, nesl jídlo. Jugoslávcům, kteří unikli z transportu smrti, zase pomáhal hajný Pašek z Hubenova. Ti v houštině v lesích U Františka během války nakonec zemřeli. O tom ale za války nikdo nevěděl. Dnes je na tom místě malý pomník udržovaný právě Hubenovskými.

Válečná léta pozvolna ubíhala dál a s nimi se měnily i názory a postoje. Poté, co německým rodinám ze Zahrádky začali synové a muži postupně padat na frontě, ta tam byli jejich sympatie k nacistickému vůdci, doposud zbožňovanému. Není divu, že doručovatel špatných zpráv, poté co by několikrát svědkem toho, jak v takové chvíli rozlícené rodiny shazují Hitlerovy portréty, rozdupávají je, nadávají, se až bál opět jít s dalším oznámením. Jednou proto poslal svou dceru s kamarádkou Libuší. A tak to dívka viděla na vlastní oči.

„Hitler letěl dolů, začal po něm šlapat…“ vzpomíná dnes třiaosmdesátiletá pamětnice.

Na sklonku války přijeli jedné noci do Zahrádky rakouští vojáci, kteří se potřebovali ukrýt před letadly.   Automobily schovaly do stodoly a vojáci pak u Molacarů nějaký čas pobyli.  
„Hele, pusť nám tam cizinu,“ řekl pak jeden z vojáků Libuši, které bylo v té době už patnáct let. Dívka pokrčila rameny, proč by jim rádio nepustila, vojáci se chovali dobře a neviděla důvod, proč by to neměla udělat. Naladila tedy požadovanou stanici. Přitom to bylo pochopitelně zakázané a tohle byli vojáci německé armády. To bylo ihned jasné dědečkovi. Nejprve se velice rozhněval na vnučku.

„Ještě k posledku se dostaneme do maléru,“ řekl pak.

Vojáci ho ale hned ujišťovali, že se nemusí bát, že nic neřeknou. Do války šli za Německo pravděpodobně nedobrovolně a měli jí dost zrovna tak, jako čeští obyvatelé Zahrádky. Není na tom nic zvláštního, uvážíme-li, že Rakousko před válkou potkal dosti podobný osud, jako Sudety.

I Jaroslav má z roku 1945 pozoruhodnou vzpomínku. Začátkem jara toho roku byl sál jejich hostince opět plný, tentokrát pro změnu Němců a to tzv. „Národních hostů“ – lidí, jež se v roce 1939 nastěhovali do Polska a teď prchali před Rudou armádou. Měli také francouzské zajatce – ti pro ně původně pracovali, teď byli však na útěku společně.  Ženy pak pomáhaly Jaroslavově mamince a babičce s přípravou na sadbu brambor. A v době, kdy byli pořád zakázané tancovačky, ale už bylo jasné, že válka se chýlí ke konci, pak společně Češi, Němci i Francouzi při harmonice tancovali pod lípou u rybníka, přímo ve středu vsi. A bylo jim to jedno, že jejich národy stojí na různých stranách barikády.

V květnu přišel konec války a s ním osvobození nejprve americkou, potom Rudou armádou – Horní Bělá i Zahrádka totiž opět stály na pomyslné hranici – tentokrát americké a ruské zóny. A tak - ačkoli děvčata s šeříky v květnu vítala americké vojáky, poté zde nějakou dobu strávili i ti ruští.

Bylo sice po válce, poslední dějství sudetského dramatu však mělo teprve přijít. Odsun Němců, který proběhl do dvou let od roku 1945. V Zahrádce nezůstala jediná německá rodina – nikdo nebyl prokazatelným antifašistou. Museli opustit rodné domy, které tu jejich rodiny budovaly po dlouhá léta, a mohli si sebou vzít jen 50 kilo z celého svého majetku. Bylo to hrozné, vzpomíná Libuše. Vždyť z celé Zahrádky zůstávaly jen ty čtyři české rodiny. A lidé, které znala celý svůj život, spolužáci, kamarádi, sousedé, museli pryč.

„Mlčte, neplačte, neplačte, my se vrátíme!“ opakovala stále jedna z německých žen.

Jejich domy ale po čase obsadili Češi z okolních vesnic, zejména ti, kteří neměli mnoho majetku. Byli mezi nimi i lidé z Horní Bělé. Pak docházelo k rabování a velké statky obhospodařované lidmi, kteří neměli zkušenost ani vztah k místu, upadali. Dlouho trvalo, než si k sobě noví obyvatelé vesnice našli cestu.

„Já si na ně nemohla zvyknout…“ vzpomíná paní Libuše.

Zdá se, že tady příběh Sudet končí. Ale zdaleka ne. Slovo „Sudety“ a „pohraničí“ se pak ještě na dlouhou dobu stalo synonymem pro něco horšího, méněcenného – alespoň pro některé lidi. Děti Libuše - tehdy už Baborové, to pak ve škole v Dolní Bělé poznaly na vlastní kůži. Psala se padesátá léta. Oni byli ti z pohraničí.

Co na tom, že je od „vnitrozemských“ vesnic dělí pár kilometrů. Co na tom, že vnučka vlastence ze Sudet zažila věci tak podobné těm, které zažil syn učně německého řezníka ve vnitrozemí? Strach při okupaci, všelijaké přechody příbuzných přes hranice kvůli nákupu oblečení nebo třeba konec války v klidném soužití se zástupci národů na druhé straně barikády? Chvíle dramatické i absurdní, smutné i veselejší? Vždyť se od sebe skoro vůbec jejich příběhy neliší. Rozděluje je jen ta umělá, násilně vytvořená hranice nacistického Německa a Protektorátu Čechy a Morava, která už dávno přestala existovat. Jen v myslích lidí někdy přetrvala déle.

Dnes už to tak ale naštěstí zdaleka není. Paní Baborová pojem Sudety nevnímá jako jakkoli hanlivý. A současná nejmladší generace, která žije v místech, kde se tenhle příběh kdysi psal? Málo kdy ví, co to vlastně ty Sudety byli.

Cestou od Úněšova to začalo. Tak to Úněšovem také zakončeme.

Čtrnáctiletý Honza zvaný Hanz pochází právě z této kdysi sudetské obce. Mezi ním a vnučkou pana Jaroslava nedávno proběhl následující rozhovor:

„… no, já teď pracuju na takovým projektu o Sudetech…“

„Sudetech?“

„To bylo pohraniční území v Československu, kde spolu žili Češi a Němci až do druhý světový války. Úněšov tam spadal taky…“

„No… dyť my máme barák po Němcích!“

„Hanz, to si děláš legraci? Vy máte barák po Němcích a nevíš, co to byli Sudety?!“

Tímhle se příběh Sudet už tedy snad definitivně dočkal svého konce. Generace, které se dotkl, pomalu ubývá a nové většinou nic neříká. Začíná se na něj zapomínat. Jestli je to pozitivní či nikoli, to už je jiná otázka…

Napsala: Renáta Nová z Horní Bělé, 2013

 

Smírčí kříž u Hubenova – ztracený a znovu nalezený 
Text článku P. Kodery o osudech kamenného kříže u zastavení č. 7 (5.84 MB)

 

 

 

VOLNÝ ČAS

Aktuální teplota

13.12.2024 07:13

Aktuální teplota:

-0.7 °C

Vlhkost:

85.8 %

Rosný bod:

-2.8 °C

Překlad (translations)

Naši partneři

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.
Volně ke stažení:

Přihlášení k odběru zpráv

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím SMS a e-mailů

ODSTÁVKY ELEKTŘINY

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky